Reklama
 
Blog | Martin Rusek

Muamar Kaddáfí je mrtev, nedívejte se

Byly to krvavé týdny. Metropolí Tripolis už přes měsíc křižovaly ozbrojené pick-upy povstalců, Syrta ale ‚libyjskému jaru‘ žlučovitě vzdorovala.

Vzhledem k tomu, že jde o region, kde historicky sídlí kmen dlouholetého vůdce a diktátora, to snad nebylo až tak nepochopitelné. Že by tam ukryl svou hlavu sám pronásledovaný Kaddáfí, se ale zdálo, vzhledem k prudkým a vytrvalým bojům, jako jedna z posledních možností. Přece jen by měl větší klid někde v poušti; to ale předpokládalo, aby ho vzal do svého stanu některý z tamních kmenů.

Jejich podporu ale, zdá se, v té době už neměl. Kmeny Warfalla, Hasawna i Tuaregové mu po dekádách loajality podporu odmítly. Vypadá to, že Syrta bylo poslední místo, kde měl zastání. A když mu i tam povstalci zaklepali na parapet, přesun v konvoji zbytku loajálních bojovníků mu už nevyšel.

Reklama

Co se dělo poté, co povstalci Kaddáfího vytáhli z jeho posledního úkrytu v drenážní skruži pod silnicí, je pro svět zabaleno ve změti chaotických záběrů z mobilních telefonů těch, kteří ho našli. Na začátku byl živý, na konci mrtvý.

Pro ty, které ale zajímá, co se s diktátorem za hradbou povstalců stalo, jsou nekvalitní videozáznamy jediným dostupným zdrojem informací. Všechny významné světové televize divákům dávají příležitost, aby si obrázek o konci tyrana udělali sami. V Česku to ale má být jinak.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání hned, jakmile se záběry posledních minut života Muamara Kaddáfího objevily na obrazovkách, varovala české televize, že odvysílání kompletních záznamů může mít za následek až desetimilionovou pokutu. Odvolává se přitom na zákon, který vysílateli ukládá „bezdůvodně nezobrazovat osoby  umírající nebo vystavené těžkému tělesnému  nebo duševnímu  utrpení způsobem  snižujícím lidskou důstojnost“ (Zákon 231/2001 o rozhlasovém a televizním vysílání, paragraf 32 odstavec f).

Každá televize se sama musí poprat s tím, co je v tomto případě ‚bezdůvodně‘. Opakovat kruté záběry? A co v případě, že je zpravodajská televize vysílá co půl hodiny? Zpomalit nebo zastavit je v určitém okamžiku? Ponechat je v plné délce, i když je už po pár sekundách patrné, co se na nich děje?

Ale není v případě, kdy zazní před odvysíláním jasné varování o povaze záběrů, právě předložení plného videozáznamu, případně poukázání na jeho významné momenty, tou čestnou příležitostí pro diváka, aby si udělal vlastní názor?

Zákon ochraňující lidskost na českých obrazovkách se tak v tomto případě utkává s předpokládaným zájmem veřejnosti o informace. Zpravodajství podle jedné z definic „Zprostředkovává rozmanité a společensky podstatné informace odrážející myšlenkovou pluralitu společnosti a sloužící veřejnosti k utváření vlastních názorů.“ (Encyklopedie praktické žurnalistiky, Libri, 1999). V tomto případě, kdy oficiální libyjská zpráva mluví o zbloudilé střele, která měla Kaddáfího zabít, nabízí zmíněné záběry snad právě tu možnost podívat se na to i odjinud.

Náš vysílací zákon navíc reguluje jen české televize. Nevztahuje se na internet, na zahraniční satelitní stanice, na tisk na pultech trafik.

A tak klapky, které ze vznešeného zájmu nasazuje dnešním Čechům na oči, stejně téměř nedrží.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama